Svoboda hlasatelů Boží vlády…
26.06.2022
13. během roku C
1 Kr 19, 15-16. 19-21/ Ga 5,
1. 13-25/ L 9, 51-62
I dnes nám liturgická čtení nabízejí dvě témata k zamyšlení. 1) povolání zvěstovat Boží dobré plány (1 Kr a L) a 2) povolání ke svobodě Kristově (Ga). Jsou to 2
různá témata, ale vzájemně propojená.
Podívejme se nejprve na to první: povolání zvěstovat Boží dobré plány. Elijáš
- Elíša a pak Ježíš a několik příkladů bezejmenných volaných. Elijáš
se vrací ze svého zvláštního setkání s Hospodinem na hoře Choréb. Přišel
tam vylít všechnu svou frustraci. (To někdy potřebujeme.) Avšak Bůh mu tam
to, co Elijáše tolik frustruje, ukáže ze své perspektivy. A
z ní to nevypadá vůbec beznadějně. Elijáš potřebuje, aby mu Bůh dal za
pravdu, ale Bůh to neudělá. Nabídne něco mnohem lepšího. To je to, co
potřebujeme i my. Chce se mi říct: "Obzvlášť v této době". Ale
ne, to potřebuje každý a vždycky (uvidět to bolestné a frustrující
z Boží perspektivy). Pokaždé to může být něco jiného, co nás rozesmutní:
ztráta někoho blízkého, nějaká těžká zkouška naše nebo našich blízkých nebo
cokoli jiného. My to všechno vidíme ze své perspektivy. A většinou nevidíme
to nadějné. To nám může ukázat jen Bůh. Elijáš je tak zdrcen
tehdejší situací Izraele a marností své služby, že si přeje raději umřít.
Ale Bůh má s Elijášem jiné plány. Pošle ho z hory, kde chtěl
umřít, zpět do Izraele zasaženého těžkou duchovní krizí, do Izraele,
kterému hrozí nebezpečí nepřátelské invaze. S úkolem pomazat tři lidi.
Chazaela za krále nad Damaškem; Jehúa za krále nad Izraelem a
jakéhosi Elíšu, syna Šáfatova z Ábel-mechóly za proroka místo sebe.
My jsme dnes slyšeli, jak se Elijáš setkal s Elíšou. Elíša jako
řádný syn oře na rodinném hospodářství. Elijáš se k němu přiblíží a
přehodí přes něj svůj pověstný plášť z velbloudí vlny. To byl jakýsi
symbol Elijášovy prorocké služby. Tím vlastně Elíšovi říká: "Pojď dělat
Izraeli proroka jako jsem já. Pojď se učit být mým nástupcem." Elíša
rozumí a přijímá. Jen potřebuje nějak uzavřít svůj dosavadní život. Rozloučit
se s rodiči. Třeba jim vysvětlit, co se to vlastně chystá dělat a
proč. Elijáš mu to dovolí. "Jen, Elíšo, nezapomeň, co jsem ti učinil
a co to znamená." Tak se Elíša stane prorokem. Nejprve takovým asistentem
Elijášovým a pak, až přijde čas, opravdovým nástupcem. On bude držet tu
správnou duchovní linii Izraele. Bude připomínat VYJITÍ z egyptského
otroctví, ale taky cíl, ke kterému toto VYJITÍ směřuje.
V evangeliu jde o následování v kristovském poslání. Tím je ohlašování
počátku Boží vlády. Máme tam tři lidi. Nemají jména. Může to být kdokoli
z nás, ze kterékoli doby. První se rozhodne sám pro tuto službu.
Ale tak to nejde. Do této služby se nikdo nemůže povolat sám. Druhý je
povolán Ježíšem. Chce to přijmout. Jen žádá o dovolení ještě pochovat svého
otce. Udělat to, co je povinností potomka, slušností a náboženskou
povinností. Ale Ježíš mu to nedovolí. Jeho odpověď zní tvrdě. Šokuje. Proč
Ježíš reaguje takto? I my nejspíš cítíme jistou nevoli. Třetí je
taky Ježíšem povolán ohlašovat Boží vládu. Chce to přijmout. Jen se chce
ještě rozloučit. Nic víc než rozloučit. Ježíš na to odpoví: "Každý, kdo
přiloží ruku na pluh a ohlédne se zpět, není způsobilý (hlásat) Boží
vládu." Proč to říká? Proč to tak je? Člověka to možná zamrzí. Proč
je to tak? O tom přemýšlíme a hledáme odpověď.
Zní to vyhroceně. Jako přehánění. Můžeme to vzít jako starobylý
semitský vyjadřování. Nemáme to brát jako "doslovný návod". Chce to říct
jediné: "Příchod Boží vlády, začátek naplňování Božích dobrých
plánů, jimiž není nic jiného než naplnění života, vytváří radikálně novou
situaci." "Radikální" znamená, že to jde "až ke kořenům". Být
v této službě nejde "jen tak". Vyžaduje to celého člověka - celé
jeho srdce. Nic. Dokonce ani žádné tradice a zvyklosti. Nic nás nemá
vázat. Všichni lidé musí mít šanci dozvědět se něco o těchto Božích
plánech. O naději, kterou vidí a vnáší do našeho světa Bůh. To mohou hlásat
jen ti, kdo jsou těmto Božím plánům úplně odevzdaní. Nic dalšího je neváže.
Že to nemá nic společného s nějakým fanatismem, ukazuje předchozí
epizoda s tou samařskou vesnicí. V jedné vesnici Ježíše odmítli. To
apoštoly Jana a Jakuba tak naštvalo, že chtěli na tu vesnici ve svaté
horlivosti přivolat trest jako na Sodomu a Gomoru. Ježíš je pokárá.
Říká jim něco jako: "Pořád ještě nechápete, o co tu běží? Nepřišel jsem lidi
zahubit, ale zachránit. Přicházím všem - opravdu všem - nabídnout šanci. Ani
jejich odmítnutí nic na tomto mém plánu nezmění." Když ho vykázali z vesnice, nečílil se. Šel prostě jinam. Tato služba není bojem proti
těm druhým, co mají jiné názory, jinou víru, jiné způsoby uctívání, co nás
neberou a nechápou. V této službě Bůh nabízí šanci všem. To mohou
dělat jen lidé opravdu svobodní ode všech sobeckých vazeb.
A krátce ještě téma druhé: povolání ke Kristově svobodě. Ta je paradoxní
jako je paradoxní Kristus. Svobodný je ten, kdo nežije pro sebe, ale pro
druhé. Kdo nehledá své štěstí, najde ho. "Štěstí spočívá
v sebedarování... Měj odvahu žít pro druhé...," napsal ve své
poslední knížečce krátce před smrtí
bratr Roger z Taizé, zakladatel a dlouholetý převor ekumenické
komunity v burgundském Taizé. Přestat hledat své štěstí, zapomínat na
sebe a na své strachy i plány, to je cesta svobody. Nejdu tu o sebedestrukci
- či sebenenávist, nýbrž o nalezení správných vazeb. To nedokáže
nikdo z nás svou snahou, pílí. To nedokážeme udělat sami. To může
udělat jen Kristus, když se mu svěříme, když ho necháme mluvit do našeho
života... Tato svoboda se v nás začíná pozvolna (u někoho možná
o něco rychleji, u někoho pomaleji - ale vždycky spíš pozvolna (jako
když se rozednívá nebo přichází po zimě jaro). Tato svoboda se v nás
začíná rodit, jako ovoce na ovocném stromě. V našem případě to má být
"ovoce Ducha". Slyšeli jsme dnes taky o něm. Ale to my nemusíme řešit. To
hlavní je, abychom nechali Krista vstupovat do našeho života, do našich
myšlenek, pocitů, plánů. To je důležité. Všechno ostatní pak z toho
ve svůj čas vyroste... Věřím, že sami nebudeme vycházet z úžasu...:-) Tato
svoboda v nás začíná. Za nic na světě si ji nenechme vzít...