Ten pahýl bude símě svaté...

5. během roku C

Iz 6, 1-8 (9-13)/ Ž 138/ 1 K 15, 1-11/ L 5, 1-11

Soustředíme se na Izajášovo a Petrovo povolání.

Izajáš poté, co zažije šok a úlevu; poté, co seraf očistí žhnoucím uhlíkem jeho nečisté rty, Izajáš slyší: "Koho pošlu a kdo nám půjde?" I nabídne se sám. "Hle, já, pošli mne." Přehnaná horlivost? Nebo teď, poté, co jsem tu zažil, to nejde nepřijmout? O tom můžeme přemýšlet. Jak je to s Božím povoláním a lidskou svobodou? Jak je to s Božím dílem v tomto světě?

To, co následuje, bude hodně těžké. Totiž. Budeš mluvit a mluvit, ale oni nic. Nebudou slyšet, nebudou chápat, čím víc budeš mluvit, tím míň budou chápat. To je přece strašné! Ukáže se na nich vzdor proti Slovu a kam to vede. K čemu je to dobré? Jaký to má smysl? Napadají vás nad tím ještě jiné otázky? Jaké? Napište je! Podělte se o ně!
Otázky jsou moc důležité. Nejeví se cesta Slova v tomto světě jako "předem ztracený podnik?" A proč to tak je? Kde je problém? Ve Slovu? V Bohu? Ve svatém lidu? Nezávisle na tom, jestli je to Izrael či církev?
Izajáš se ptá jinak: Dlouho? Dokdy? To je častá otázka v žalmech. "Dokdy to tak bude, Pane?"

A dostane zdrcující odpověď. Dokud nebudou města zpustošená. Řeč je o asyrských výbojích, o agresi, které podlehne celý tehdejší Přední Orient. Nic tomu nezabrání. Z toho, co bylo dřív, co bylo jako krásný a silný strom, zůstane jen jakoby pahýl. Ale on (ten pahýl) bude símě svaté! "Být svatý" rovná se "patřit Bohu". Až to bude vypadat, že už nic nezbylo, to, co skoro nezbylo, bude patřit Bohu. A bude to sémě, setba, potomstvo, potomek. Z toho dá Bůh vzniknout pokračování. Bude to pokračovat. Nejdřív to bude vypadat na totální prohru, ale právě na to Bůh naváže a bude pokračovat. Je to nadějné, ale stejně z toho mrazí, protože se to týká taky nás. Toto tříbení se děje taky uprostřed nás. To je to, co nás na tom mrazí.

V evangeliu máme Lukášovu verzi vyprávění, jak to začalo s tím Petrem. Nejdřív si Ježíš půjčil Petrovu loď a kázal z ní. Proč ne? Měli co dělat se sítěmi. Loď v tu chvíli nepotřebovali.
Ale pak chce Ježíš víc. "Pojďte lovit."
"Víš, Mistře, teď jsme se vrátili a k ničemu to nebylo. Nic jsme neulovili. Ale dobře, když chceš, tak vyjedeme zase na jezero."
Nevysvětluje se, jak, ale tentokrát kupodivu uloví. Tolik, až se lodi skoro potápěly. Petrovi došla souvislost. To je na něm veliké. Pochopí, co se to tu děje. "Pane, odejdi ode mne, jsem člověk hříšný." Uvědomí si ten děsivý rozdíl mezi Ježíšem a sebou. Je to opravdu hrůza.
A on mu odpoví: "Neboj se, od této chvíle budeš lovit lidi."
Co se to tu děje? Tady v tomto Ježíšovi, o němž teď vyprávíme, je přítomen sám Bůh. Tady jedná Bůh. Tady se naplňují Slova Mojžíše a Proroků. Tady poznáváme, kdo jsme a čeho jsme součástí. "Běda mi! Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidmi nečistých rtů bydlím."
První poznání, první zkušenost. Vypadá to, že toto poznání je předpokladem služby. Jen ten, kdo poznal svou duchovní a etickou nečistotu; jen ten, kdo sám zakusil odpuštění (= že mu bylo odpuštěno), může být svědkem evangelia. Vzpomeňme si, jaké to bylo v našem případě, jak začal ten Ježíšův příběh s námi… Z toho můžeme čerpat. To je náš návrat k pramenům a kořenům. Tady jsme to nejvíc my sami. Když si uvědomíme, co Bůh udělal s námi, a co je mocen udělat s jakýmkoli člověkem. Zvláště s těmi, kdo jako by neměli žádné předpoklady, kde jako by nebylo kde a jak navázat…