Turban a čelenka
Neděle v Oktávu Narození (Svatá Rodina)
Iz 61, 10-62,3/ Ž 148/ Ga 4, 4-7/ L 2, 22-40
Stále nějak "zpracováváme" vánoční příběh. A ještě nějakou dobu budeme. Doufám. Vánoční liturgické období potrvá ještě týden. Ale bude-li nás to lákat, nic nám nebrání zabývat se vánočním evangeliem i mimo tuto liturgickou dobu. Někdy je dokonce velmi užitečné, zabývat se vánočními texty mimo tento vánoční čas.
Z prvního čtení slyšíme projev veliké radosti a krásy. Spása, kterou Bůh připravil ve svém Synu je krásná a vede nás k radosti. Nemusíme nic vymýšlet, stačí jen nechat na sebe působit zvěst o této spáse, jak je zapsána ve svatých Písmech.
Kdo se tu raduje? Prorok sám? Hospodin? Jeruzalém (=Boží lid)? Chvilku tak a chvilku tak? Tak nějak se to tam prolíná. Vraťme se k tomu v klidu. Přemýšlejme o tom, jak na nás ta slova působí, když je slyšíme z Božích úst. Pak z prorokových. A nakonec Božího lidu.
Možná ještě něco k tomu prolínání. Někdo by v tom mohl vidět takovou směs. Vezmeš něco božského, pak něco lidského, pořádně to zamícháš a je to. Ale myslím, že to je spíš vzájemnost. Nemíchá se tu to Boží s lidským. Spíš se to tu potkává a vzájemně ovlivňuje. Kristův život ukazuje zvláštní vzájemnost mezi Bohem a lidmi jako "prostor" dialogu, lásky, ale taky hledání, míjení a nového hledání. V tomto "prostoru vzájemnosti" smíme žít, růst a rozvíjet se a zrát. Bible tomu říká "milost". Ještě o ní dnes uslyšíme.
Prorok mluví o tom, že se ukáže, jak je Boží lid Hospodinu drahý. Ten samý Boží lid, který tolikrát zklamal a selhal. Ukáže se, že je Božím drahocenným klenotem. Představme si: Bůh, kterému patří všechno, všechno poklady a krásy kosmu a všeho stvoření, má za nejcennější poklad a klenot svůj lid. Na to musíme pořád myslet. To nám nedopřává klidu. Na tom lidu musí něco zvláštního být. Co to jen je?
Epištola připomíná, že v Ježíšovi se stáváme Božími syny a dcerami. Že to celé se děje právě s tímto úmyslem. Bůh nás chce získat. Stojí o nás a dělá všechno, aby nás získal.
Evangelium (dnes o účasti čtyřicetidenního Jezulátka na chrámovém rituálu) ukazuje, kým tento chlapeček je. Abychom se k němu s důvěrou přimkli. To je smysl všech těch událostí. O to jde i v našich životech. Abychom se ve všem k Ježíšovi s důvěrou přimkli. Ve zdraví i nemoci, v mládí i stáří, v životě i umírání. Prostě úplně ve všem.
On je Božím spasením. Skrze něj Bůh zachraňuje svět. V něm nám jde Bůh naproti a nabízí svou pomoc.
On je světlem zjevení pro pohany. V setkání s ním se člověku otevře poznání Boha, jeho charakteru, jeho plánů a úmyslů.
On je slávou Izraele. V něm se ukazuje Boží přítomnost. V něm se ukazuje "tady je Bůh."
Tam, kde je on, tam se děje toto všecko.
Toto poznání vede k radosti. Ačkoli je Kristus pro nás lidi tajemstvím, neznamená to, že by byl nedostupný. Dává se poznat. Jsou lidé, kteří ho poznávají. Ti pak mají radost.
"Dítě rostlo v síle a moudrosti a milost Boží byla s ním." To je odkaz na prostředí, v němž vyrůstal. Rostl, dospíval, učil se a Bůh byl s ním. Velmi obyčejně. Ty nejúžasnější a nejsvatější věci se dějí velmi obyčejně. To, co klasická teologie nazývá přirozeností a milostí. Dneska by možná někdo nepřesně "to přirozené a nadpřirozené". Zkrátka to, co vychází z nás, a to, co dostáváme od Boha. To všechno bylo u Ježíše v nádherné harmonii. To všechno je příslibem naděje pro nás a pro tento svět. I když se to zdá někdy nepředstavitelné. Třeba když si zapneme zprávy. Tady bych udělal stop. Pokračování příště :-)