TVÁŘ obrácená k nám...

Letnice (ráno v kostele)

Sk 2, 1-11/ Ž 104, 24-34.35b/ Ř 8, 22-27/ J 15, 26-27. 16, 4b-16

Dnes moc prosím o trpělivost. Událost je jednoduchá. Padesátý den po Vzkříšení Ježíš poslal Ducha svatého na apoštoly, aby pokračovali v Božím díle. Ovšem dosah této události je nedozírný. Mohu    z něj nabídnout jen pár drobečků. Snad budou k užitku :-).

V žalmu je duch oživovatel. Tvář Boží obrácená k tvorům. Tvář symbolizuje osobu ve vztahu. "Duch" znamená: Bůh se rozdává svým tvorům. Nejen lidem, ale krkavčím mláďatům a všem mláďatům vůbec. Těm tvorům, co se nám líbí (pejskům a kočičkám a ptáčkům). I těm, kterých se bojíme (šelmám, jedovatý hadům, krokodýlům, jedovatému hmyzu.)

Bůh se rozdává (také bychom mohli říct: se věnuje) svým tvorům. Dívá se na ně. Přemýšlí o nich. Mluví na ně. Na nás. Bereme nás jako své partnery. To je pro víru zdroj života. Boží tvář obrácená      k nám. Když se odvrátí, hyneme. Ale Bůh se k nám definitivně ve svém Synu obrátil a v jeho tváři nám zjevuje svou tvář.

Odbočka: Mezi tvory jsme měli i livjatána. Někdy se to bere jako jméno, někdy jako označení. To slovo znamená něco jako "svinutý", "stočený". To je zvláštní tvor. Jakási mořská příšera z hlubin. Hrůzostrašná. Nevyzpytatelná. Děsivá. Obrovský had nebo drak. (Kraličtí někdy: velryb) Báli se ho Kenaanci, Féničané a dostal se i k Řekům. Tam mu říkali Tyfón. Svého draka – přesněji dračici měli  i Babyloňané. Říkali ji Tiámat. Proč o tom tolik mluvím? Zkusme si vybavit to, čeho se děsíme. Může to být někdo něco. Nějaká situace. To je náš Livjátan. Podívejme se na něj očima víry. Jako v tom žalmu. Je to tvor. Užívá si to v těch hlubinách. Nás třeba děsí, ale před Bohem je takhle maličký. Jsme-li s Bohem, nemusíme se bát. Dokonce nám takový Livjátan může posloužit. Podle židovské tradice budou vyvolení jíst v ráji maso z livjátana a bydlet ve stanech z jeho kůže. Tím se nejspíš chce hlavně říct: "To, čeho se děsně bojíte, Bůh obrátí k vašemu dobru."

V evangeliu jsme slyšeli, že Duch je náš Přímluvce. Někdo, komu na nás opravdu záleží. Kdo v nás chce objevit a rozvinout to dobré. Aby naše tvář byla obrácena k Tváři.

Abychom žili, jak se Bohu líbí. Abychom se podobali Ježíšovi. Nikoli vizuálně, ale vnitřním smýšlením.

Když se potkáváme s Duchem poznáváme hřích, soud a spravedlnost. Bez Ducha jsou to pro nás jen slova. S Duchem poznáváme, že to je skutečnost a že se to týká nás.

Duch také připomene Ježíšova slova. Nemyslí se tím opakování, nýbrž aktualizace. Duch ukáže, jak je toto slovo pořád živé a stále aktuální.

Řekne nám, co přijde. Jak si to můžeme představit? Poví nám detaily o průběhu budoucích událostí? Mnozí si to myslí. Ale hlavně bude připomínat, kam to všechno směřuje. K momentu pravdy, což je soud, a k Božímu království. Na cestách dějinami a časem bude připomínat, že Bůh je Pánem přítomnosti i budoucnosti. On bude mít poslední slovo. To je to nejlepší, co se může stát nám              i dějinám.

Bude oživovat naději, tam kde už nikdo důvody k naději neuvidí. Takové naději říkáme "abrahamovská" nebo taky naděje "navzdory". To platí i dnes.

Když se modlíme, vstupujeme do kontaktu s ním. Modlitba představuje jakýsi "jeho živel", jeho prostředí, kde on je doma. Tam, kde se děje modlitba, tam se vždycky dějí velké věci Boží.