Tvrdá čela a Bůh...

23. během roku A

Ez 3, 7-9/ Ž 119, 33-40/ Ř 13, 8-14/ Mt 18, 15-20

Dnes to bude zase těžké. Promiňte.

Z proroka Ezechiela dnes mimo jiné zaznělo: "… Izraelský dům má tvrdé čelo a zatvrzelé srdce. Dávám ti tvář právě tak tvrdou, jako je jejich, a čelo právě tak tvrdé, jako je jejich." Jak to na nás působí? A ještě víc: Jaké poselství z toho smíme vyvodit? Jistě ta slova nevyvolávají dobrý pocit. Ale co to vlastně říká? Případně jak to souvisí s námi? Souvisí to s námi?

Jsou tvrdí vůči Božímu napomínání. Nechávám otevřené, jestli za to můžou nebo nemůžou? Každopádně: říkat jim slova, jako by ani nemělo smysl. ("Jako hrách na stěnu házet"). S námi to souvisí tak, že jsme na tom vůči Božímu mluvení hodně podobně. Možná úplně stejně. Nerozumíme. Nechceme. Překrucujeme. Vytrhujeme ze souvislosti. Jako by ani nemělo smysl nám něco říkat. (Porozumění, řeč představuje něco fascinujícího. Zároveň nejtěžšího. Málo si rozumíme. Když si opravdu porozumíme, zažíváme to jako výjimečný jev. Není to jen otázka jazyků. Jsme tvrdí. Nebo těžkopádní. Lidé ve světě i v církvi… Je to celkem jedno. Možná v církvi to bude o něco horší. Tam si aspoň někteří můžou myslet, že slyší a rozumějí. Ale slyší jen něco.

Baví mě cizí jazyky. Teď dělám portugalštinu. Hrozně se mi ten jazyk líbí. Na internetu jsem si našel portugalský veřejnoprávní rozhlas a televizi a občas to poslouchám. Když poslouchám zprávy, tu    a tam na mne vystoupí známá slova. To přece znám! Řekl bych, že tak každé 10. slovo rozumím. Mezitím pak ještě řada slov, která znám, už jsem je slyšel. Ale momentálně si nevzpomenu na jejich význam. Napadlo mne, že takhle nějak to vypadá s naším slyšením a rozuměním Božím slovům. Jsou to útržky vět a souvětí. A my si to pak pospojujeme do svých rámců. Má to s námi to slovo opravdu těžké.

Bůh posílá své proroky k lidem, co nedokážou – nechtějí slyšet. Ovšem posláním proroka je "předávat Slovo". Bez vnímavých posluchačů, to slovo zůstane "trčet kdesi ve vzduchu…" To jsou Izajáš, Jeremjáš, Ezechiel…. Posílám tě k tvrdým lidem. Narazíš. Ale neboj. Dám ti taky tvrdé čelo. Narazíš a oni narazí do tebe.

Dobře. A co bude dál? Znamená to, že to je ztracené? Tady záleží na naší víře v Boha. Jaký je náš Bůh?

Já toto slovo čtu jako nesmírnou naději. Jako by tím Bůh říkal: Jste tvrdí. Nechcete slyšet. Nemůžete slyšet. Vypadá to, že to nemá cenu cokoli vám říkat. Ale já i tak budu mluvit. Ať poslechnou nebo ne. Tady si vzpomenu na Pavlovo: "Říkej Boží slovo ať přijdeš či nevhod," (viz 2 Tm 4, 2). Nenechám se umlčet. I kdyby měla má slova zůstat trčet ve vzduchu… I kdyby teď nenašla uši k slyšení. Budu je říkat… Aby lidé měli šanci. Kdo ví, třeba uslyší později. Třeba až v další generaci. Bůh má naději. Zná nás. Ví, jak to s námi bývá těžké. A přece má s námi naději. Díky tomu máme naději i my.

Evangelní čtení tvořilo několik krátkých výroků. Takovou spojnicí mezi tvoří motiv církve.Nestojíme před Bohem jen každý sám za sebe, ale taky a hlavně společně.

Nejprve o bratrském kárání. Díval jsem se přesně na to patřičné řecké slovíčko a je to opravdu kárání (ř. elenchó). To znamená odkrýt věci, vynést na světlo. Snad by se dalo říct: "nazvat pravým jménem". Říct slovo zbloudivšímu bratrovi – sestře, které by mu pomohlo prozřít. Ukázat věci          z jiného úhlu. To pochopitelně s láskou, ke které patří i respekt vůči druhému, empatie, pochopení souvislostí. A taky diskrétnost. Pořád to souvisí se slovem: Co říkám? Komu říkám? Jak říkám? Co nás spojuje? Jak mluví Bůh? Taky: jak kárá Bůh? Možná je to to nejtěžší. Ne, proto že nás bližní pak nebude mít rád. Ale proto, že bych mohl svým slovem nemoudrým, nelaskavým, nediskrétním nadělat víc škody než užitku.

Pak to bylo slovo o modlitbě. Nebo spíš o modlitebnících. Shodnou-li se aspoň dva v prosbě                o nějakou věc. Nejen mezi sebou, ale taky s Bohem. Stačí dva.

Čísla na nás dělají velký dojem. Nikdy to vlastně nebyly jen matematické údaje. Byly tu symboly hlubších skutečností. Fascinují nás velká čísla. Početně rostoucí společenství. Mnohatisícové zástupy. Teď nás čísla spíš skličují. Ubývá nás. Dva už dokážou velké věci. Ale to není myšleno jako laciná útěcha, jako "z nouze ctnost". "Dva jsou lepší než zástupy. Malá církev je lepší než velká." Jak to někdy říkáváme. "Už to, že se sejdou dva je velká věc." Ne, to nemám na mysli. Spíš abychom si uvědomili, co to tu Kristus říká. Jakou sílu má jednota, harmonie, porozumění. Nemusíme plakat, že je nás málo, ani se lacině utěšovat, že jsme zůstali dva. Ale spíš hledat správně využít potenciál dvou nebo tří. O jaké síle a moci to tu Kristus mluví?

Pane, dáváš nám své Slovo. Probouzej v nás lásku, abychom chtěli porozumět. Nauč nás taky říkat si navzájem Slovo tak, aby vyjevovalo pravý stav věcí i pravou naději. Děkujeme, že to s námi ani se světem nevzdáváš.