Ve škole bronzového hada...

4. postní B (Laetare)

Nu 21, 4-9/ Ž 107, 1-3. 17-22/ Ef 2, 1-10/ J 3, 14-21

Dnes jsme opět s vysvobozenými Izraelity na poušti. Slyšeli jsme podivný příběh o měděném hadovi Nechuštánovi, kterého Mojžíš pověsil na žerď, o podivných hadech.

Co s tím? Jaký má to všechno pro nás význam? Jaké poselství odtud smíme brát? Zkusíme se na to mrknout.

Příběh Božího lidu Izraele i církve utváří Bůh i my lidé. Každý přispíváme tím svým.

Co dáváme my? Jednoduše: svůj hřích. Což znamená míjení cíle nebo taky bloudění. Střílíme vedle. Odbočujeme na špatné cesty. Nejčastěji na sebe hřích bere podobu nedůvěry, malomyslnosti              a reptání. Ti Izraelci na poušti nevěřili Mojžíšovi, že vyjití z Egypta nepovede ke smrti, ale naopak    k životu. Církevní hodnostáři zase třeba nevěřili (a nejen oni), že Ježíšovy rady a naučení nejsou naivní, idealistickou iluzí, nýbrž představují reálnou cestu Božího království do tohoto světa. Právě Ježíšovy postoje a volby mají budoucnost.

Kdyby bylo jen na nás, naše cesta by nás zavedla do chaosu a nakonec do smrti. Naštěstí není to jen na nás.

Čím přispívá Bůh? Novými šancemi. Nevzdává to s námi. Bůh je nesmírně náročný, ale současně velmi soucitný. Ví, co jsme zač. Je bohatý v milosrdenství. Má strašně moc lásky. Tak moc, až nás křísí ze smrti. Dává třeba bronzového hada nebo další podivnosti. Nakonec dává vyvýšeného Krista jako největší podivnost vůbec. Vstupuje tak do našich selhání a malostí, do našeho plácání se              v prachu a pozvedá nás.

Co po nás chce? Minimum. Abychom "vzhlédli nahoru", tam, kde visí záchrana. Abychom pomysleli na ukřižovaného a oslaveného Krista. S myšlenkou, že nás to zachrání. To stačí. Pokání možno vysvětlit jako přijetí toho, co připravil Bůh. Nemusíš nic jiného než přijmout, co připravil Bůh.

Boží spása zároveň znamená soud. V Janově podání se soud děje už nyní. Když se s námi potkává Ježíš. Nesoudí nás Bůh, ale my sami. Přichází světlo a život. Kdo je poznává jako světlo a život, ale nepřijímá je, sám nad sebou vynáší soud. Mohl mít světlo, ale dobrovolně se rozhodl pro tmu. A to je hrozné. Taková tma je hrozná. Dobrovolně se rozhodl pro tmu. Je to jeho volba. Chápete to?

Nejsme oběti těch druhých ani toho náročného Boha, ale jen sebe sama.

Avšak můžeme v tom najít taky jistou útěchu. Říká se, že nikdo nejde do pekla proti své vůli. Tady se hřích ukazuje jako absurdita. Že dokážeme jít sami proti sobě. To je prostě strašné. Ale zároveň také, že se můžeme rozhodnout pro nebe, pro věčný život spolu a v radosti...

I ta naše největší selhání přemáhá Boží láska. Takto (ř. hútós) Bůh miluje svět. Tak strašně, strašně moc! Pořád tady máme toho pověšeného hada. Je znamením Boží trpělivosti a všemoci nebo také bezhraničné lásky.

Nad tím vším naším selháváním pořád ještě panuje možnost záchrany. I tam, kde už se smrt jeví neodvratnou. Pořád je milující Bůh ten silnější. On má pro nás a pro svět úplně jiný příběh. Najednou je nám podivný příběh o hadech serafech a o bronzovém hadovi hodně blízký.

Děkujeme ti, Bože, že jsi takový, vždycky svůj a že tvé moc je mocí pravdy a lásky. Amen.