Vodu, vodu, vodu...

3. neděle postní – cyklus A

Ex 17, 3-7/ Ž 95/ Ř 5, 1-8/ J 4, 5-42

Milé sestry, milí bratři,
dnešní čtení byla dlouhá. Mé povídání by mohlo být o to kratší... nebo :-)? No, uvidíme. Než se pustíme do hlavního tématu, zastavme se aspoň na chvíli u čtení z Listu Římanům. "Vírou máme skrze Ježíše přístup k této milosti." To je už teď. Skoro se mi chce říct: Fakt. I když je to zatím "předmět" víry a naděje, než nějaký evidovatelný fakt. Tak řekněme "fakt víry". Žijeme-li v této víře, jsme na cestě tam, kde si to zatím neumíme představit... jen čekáme, že to bude krásné,              a mnohem, mnohem víc... Už teď na cestě tak všechno působí k dobrému. "Chlubíme se utrpením." Doslova: tísní (ř. thlipsis). Tím, co nás utiskuje. Přesněji: tím utisknutím. Ovšem ne z nějakého masochistického potěšení v trápení. Utrpení samo o sobě nemá o nic větší hodnotu než jakákoli jiná zkušenost. Záleží, jak s ní dál naložíme. Jsou lidé, kteří utrpením vyrostou, a jiné zase utrpení úplně zablokuje. To milost (= tedy nebeský dar) působí, že se chlubíme stísněností. Apoštol Pavel tu trochu tím "chlubit se" provokuje. My máme vštípeno, že se jako křesťané nemáme chlubit nemáme. Nebo se mýlím?... Na chlubení se nemusí být nic zlého. Jde zase o to, čím se chlubíme. Pavel se zásadně chlubí tím, co v lidech vyvolává přinejmenším (a to jsme hodně mírní) řekněme rozpaky. Tedy takové paradoxní chlubení se. Vlastně se chlubíme ani ne tak tou stísněností samotnou, jako spíš tím, k čemu to v této milosti vede. Ze zmáčknutosti do vytrvalosti                          (ř. hypomoné). To znamená, že neutečeme, necouvneme. Vydržíme to. Věříme, že to v nás může způsobit něco dobrého. Tak máte utisknutí, vydržení a to vede k osvědčenosti (ř. dokimé). To
znamená, že milostí Boží obstojíme. A to ústí do naděje (ř. elpis). Těžkosti, kterými projdeme, nás nezlomí, ale pročistí naše doufání. Všechno to představuje dílo milosti. To Bůh. My sami se tomu budeme divit. Nebudeme jako hrdinové. Možná z toho vyjdeme, jak se říká "s odřenýma ušima". Všelijak pochroumaní. Třeba jako praotec Jákob od Jaboku. Nadosmrti pak už pajdal. Ale vyšel.          A obstál. Bůh mu řekl: "Obstáls" (viz Gn 32, 29). Tady máme naši cestu za Kristem. Je to podobné. Je to takový "náš jákobovský zápas". Kéž na konci uslyšíme: "Obstáls. Obstálas"!
Cestou si nezoufejme. Když se budeme cítit "pod psa", nenechme se tím rozhodit. Poslední slovo bude mít Bůh. Doufáme, že navzdory všem těžkostem a našim nejrůznějším pocitům, to bude dobré slovo.
Evangelium dnes nabízí mnoho témat, myšlenek, rovin, souvislostí. Židé, Samařané; žízeň, pokrm, místo a pravý způsob uctívání... Nelze je všechny postihnout. Zaměříme se na hlavní linii. Tou je motiv vody. Představuje symbol života, očisty, křtu, nového života v Bohu.
Božímu lidu vyvedenému z Egypta, žíznícímu na poušti a reptajícímu..., Bůh otevřel vydatný pramen dobré vody. A ten je provázel po celých těch 40 let. Nemusíme si to nutně představovat tak, že je ta jedna skála s pramenem fyzicky provázela. Ale tento pramen, tryskající z tajemného zdroje, je skutečně provázel. Bylo to stále ze stejného zdroje. Není divu, když později apoštol Pavel napíše, že tou skálou s pramenem byl Kristus (1 K 10, 4). Za předobraz nebo obraz Krista můžeme považovat všechno, co znamená Boží pomoc a vysvobození z nejrůznějších nouzí.
V dnešním evangeliu Ježíš, sám unavený a žíznící. Tradiční výklad říká, že žízní po spáse světa. Tak tedy sám Ježíš nabízí Samařance u studny Jákobovy živou vodu. Myslí úplně jinou vodu než tu          v studni. On sám je tou studnou. To znamená: Ježíš přináší život z Boha. Když jsi s Ježíšem, máš na tomto životě podíl. Jsi u zdroje. Pořád. Můžeš z něho "pít".
Ve starověké církvi (a my se k její praxi dnes vracíme) tvořila postní doba závěrečnou etapu přípravy na křest. Ten se udílí hlavně o velikonoční noci. Katechumeni po několikaleté přípravě byli posledních pár nedělí před svým křtem konfrontováni s jádrem křesťanské víry. Tím nejsou nějaké poučky, ale sám Ježíš, původem z Davidova rodu, ukřižovaný a vzkříšený a oslavený Pán. "To je moje evangelium," napíše o Ježíšovi Pavel Timoteovi (viz 2 Tm 2, 8). Ježíše přijímáme a k němu se přimykáme. Touto vírou máme účast my na něm a on na nás. Křtem jsme do něho (do jeho smrti      a vzkříšení) vštípeni jako štěpy do kmene (Ř 6, 5). Oblékáme se v Krista (Ga 3, 27). Žijeme ze stejného zdroje jako on. To je tajemství každého křesťana. Z čeho – nebo spíš koho to vlastně čerpáme a odkud vyrůstáme. Toto tajemství představuje dar a současně výzvu. To dobře znáte. Nefunguje to jako nějaké kouzlo. "Čáry máry fuk! A je to." Má to nanejvýš osobní charakter. Je svobodným a celoživotním duchovním soužitím s Ježíšem. To dostáváme a to se zároveň učíme. To je to, čemu Nový zákon říká: následování. A speciálně Janovo evangelium: zůstávání v Kristu. To se učíme: přijímat tento dar, poznávat jeho hodnotu, a žít z něho. Žít, jednat a smýšlet stále víc jako Ježíš... Nedosáhneme toho, ale máme se tomu blížit ze všech svých sil... (... ?)