Zacheova VIP návštěva...

31. neděle během roku C
Iz 1, 10-18/ 2 Te 1, 1-4. 11-12/ L 19, 1-10

Opět začnu druhým čtením. Vypadá to jako formální úvod dopisu. To ano. Ale... Ale dá se na to podívat úplně jinak. Není to jen "zdvořilostní modlitba". Apoštol děkuje za tesalonickou církev. Vaše víra enormně roste. V řečtině má sloveso předponu "hyper" (ř. hyperauxanei). To známe              i v češtině. Vaše víra "hyper roste". Vaše vzájemná láska se silně rozhojňuje (ř. pleonadzei). Vaše víra je vytrvalá. Trpělivě nese břemeno (ř. hypomoné) různých trápení. Toho si apoštol všímá. To je důležité. Nic z toho není samozřejmé. Apoštol tím vlastně píše: Je vidět, že vaše spojení s Pánem nese ovoce. Skoro se mi chce říct: "Funguje".

Zkusme si malé myšlenkové cvičení. Představme si, že apoštol píše nám. Jakou modlitbou by reagoval na naši víru, vzájemnou lásku a vytrvalost pod břemenem zkoušek? Většina křesťanů "správně formovaných" si asi bude myslet, že by psal o tom, jak nám to nejde. Ale co když by napsal něco jiného? Co kdyby to bylo třeba: "Mám z vás radost. Rostete do Kristovy podoby. Učíte se vycházet spolu v lásce. Učíte se pevně držet zaslíbení a naděje i ve zkouškách." Copak to neděláme?

Důležité je duchovně růst. Nést známky života z Ducha. Nejen jako jedinci, ale taky společně. Tempem, jaké udává Duch. Ne, my.

Když člověk přijme, že Bůh nás miluje sám od sebe a jako první, začíná se v něm působit nový život z Boha.

První čtení bylo z Izajáše. Jeho poselství by se dalo vyjádřit asi takto: "Chcete-li opravdu uctít Boha..." nebo ještě líp: "Chcete-li přestat Boha trápit, ale opravdu mu vzdávat poctu, oběti ani bohoslužby samy o sobě nebudou stačit. Ne že by byly špatné. Ale musíte k tomu připojit i své jednání." "Přestaňte páchat zlo. Učte se jednat dobře. Pojďme si to vyříkat. Pojďte se se mnou soudit." No, to je tedy pěkné pozvání! Kdo by chtěl soudní při s Bohem!? My to máme v mysli nějak posunuté. "Soudit se" totiž neznamená "odsoudit", ale "dát věci do pořádku". Bůh tu vlastně říká: "Tak chcete to dát do pořádku!?" "Můžou se věci dát do pořádku? Co myslíte?" "A mohlo by se vám to podařit beze mě," ptá se Bůh?

Co je dřív: náprava chování nebo odpuštění? V evangelním čtení se napravil největší hříšník                v Jerichu té doby, arcicelník Zacheus. Opravdu radikálně tj. "až od kořenů". A čím tato jeho náprava vlastně začala? Co nám tento známý příběh říká o Bohu a taky o nás - všech lidech?

Bůh posílá svého Syna, aby hledal ztracené. A to i ty nejztracenější. Těmi dokonce začíná. To je Bůh evangelia. Zajímá se o člověka. Vstupuje do jeho domu. Nečeká, až ho sami pozveme. Prostě přichází. Když nám toto dojde, začne nás to měnit. Zacheovi to došlo. Zástupům remcalů, co to viděli, to zatím nedochází. Snad příště. Kéž to dochází nám už teď!

Tak nějak si může představit to izajášovské: "Vyříkejme si to." Takhle si to Bůh s námi vyříkává. Koho by tenkrát (za Izajáše) toto napadlo?! Není to nic nepříjemného. Naopak je to radost!