ŽIVOT jako DAR...
TROJICE
Iz 6, 1-8/ Ž 29/ Ř 8, 12-17/ J 3, 1-17
V západní tradici se 1. neděli po Letnicích
slaví Boží Trojice. Východní křesťané tak činí přímo o Letnicích.
Boží Trojici slavíme ale každý den. Když uctíváme Boha, uctíváme Trojici. Jinak
to ani nejde. Tak čím je zvláštní ta dnešní slavnost Nejsvětější Trojice? Co
to dnes extra slavíme?
Připomínáme si nauku, výklad biblických textů o Ježíšovi a jeho vztahu
k Otci a o Duchu svatém. Z těchto zdrojů vzešla nauka
o Trojici. Jejím účelem není Boha vysvětlit, ale poskytnout základní body
našeho uvažování o Bohu ve světle Ježíšova příběhu. Trojjediný Bůh pro nás
byl, je a vždycky bude tajemstvím přístupným jedině lásce a otevírajícím
se z Boží iniciativy.
O tomto tajemství mluví všechny biblické texty. Dnes jsme mimo jiné slyšeli: "Musíte se znovu narodit." To říká Ježíš Nikodémovi. Je to zvláštní odpověď na slova: "Mistře, ty jsi učitel, který přišel od Boha." Ale pravda, co by na to mohl Ježíš říct?
Narodit se znova to je obraz – podobenství nového začátku. Musíme začít úplně znova a ne sami od sebe. První, co nás při těchto slovech napadne, je: "JAK se to může stát?" "JAK to mám-e udělat?" Jsme takoví praktičtí lidé. Jak se to může stát? Jsem na tom stejně jak ten Nikodémos. Nevím. Tedy věděl bych, ale přijde mi, že by má odpověď mohla vyznít jako fráze.
Jaký nový začátek by to měl být? CO to vlastně je? Takový začátek, takový život, o kterém nerozhodujeme sami, ale Bůh. Nebo ještě jinak: Takový, jaký můžeme přijmout jen jako DAR z Božích rukou. Jest třeba přijmout svůj život jako DAR od Boha. Jinak mineme Boží království. Ani si ho nevšimneme. Což by byla strašlivá škoda.
Kdo je takto zrozen z Boha stává se pro své
okolí tajemstvím. Registruješ ho, možná tušíš, odkud se bere, ale "nedržíš ho". Zůstává pro tebe hádankou.
Kdo přijímá Krista (a může být vícero podob přijetí Krista), dostává
zároveň s tím možnost znovu přijmout svůj život jako dar od Boha.
Jako něco, co "nemám". Čím méně "se vlastním", tím více jsem. Čím méně žiju pro
sebe, tím více žiju. Můj vlastní život se stal hádankou. Dobrou, krásnou
hádankou. Jejím "rozluštěním" je Bůh: Otec i Syn i Duch svatý.
V epištole dnes zaznělo mimo jiné: "Jsme dlužni, ale ne sami sobě." Skutečně jsme dlužníci. Máme nějaké závazky a povinnosti. Ovšem ne vůči sobě ani vůči druhým lidem, nýbrž vůči Bohu. Bůh po nás chce, abychom žili. Jemu. Abychom žili pro něho. To je možné jen, když nás povede Duch. Když se odložíme potřebu "mít všechno ve svých rukách". Představme si, nechat se unášet větrem nebo proudem. Anebo když si lehnu na zem, uvolnit všechny svaly na rukou, nohou, zádech, aby pokud možno jediná síla, kterou cítím, byla zemská přitažlivost. To je dokonalé uvolnění. Takto nějak vypadá odevzdání se Duchu. To říkám jako obraz, abych přiblížil svou představu.
Jsme dlužní. Proč?
Protože jsme svůj život přijali zpět jako DAR Boží. To "položení se na Ducha" se
už stalo. V Ježíšovi se to stalo. On se takto odevzdal do
rukou Otce. Pro něj to představuje asi to nejpřirozenější. Pro něj to
nebylo nic nového, ale pro nás tím začíná úplně nový život.
Tady (= v Ježíšovi vydávajícím se v moci Ducha do Otcovy
náruče) se protínají linie hlavních tajemství. odevzdat se do rukou
Otci, dát se jako DAR a zároveň se jako DAR přijmout, to je Trojice,
dokonalá láska v Bohu a to je taky vzkříšení a spása.
Izajáš se v dnešním čtení také odevzdává do rukou Panovníka Hospodina, třikrát svatého. Jde do obtížného a nevděčného úkolu proroka. Tam se nikdy nikdo nehrnul. Proč Izajáš, ano? Uvědomil si, že právě přijal svůj život od tohoto Boha. Znovu se narodil. Myslel si, že umře, ale Bůh mu dal život. Co s ním (= tím životem) teď udělá? "Zde jsem, pošli mne." Kdo sebe přijme jako DAR, ten se dokáže "přirozeně" jako DAR odevzdat a zase přijmout… To ukazuje k tajemství života a Trojice.
Komu jsme to dlužni? Tomu, který za nás bohatě zaplatil. Dal svého Syna, aby žádný, kdo v něj věří nezahynul, ale měl život věčný. Takové "zadlužení" paradoxně nesvazuje, ale naopak osvobozuje. Sláva Otci I Synu i Duchu svatému. Amen.