Znamení ze svatby...

2. během roku C (16/1/2022)
Iz 62, 1-5/ 1 K 12, 1-11/ J 2, 1-11

Jako každou neděli i dnes jsme slyšeli 3 čtení. Nejprve se podívejme na souvislosti mezi nimi a pak na každé z nich zvláště.

Ústřední je tu evangelium o svatbě v Káně Galilejské. S ním koresponduje čtení z Izajáše, kde se objevuje také svatební metaforika.

Epištolní čtení sleduje vlastní nezávislou linii. Při semikontinuální četbě 1 K dnes vyšla řada na začátek 12. kapitoly o působení Ducha a charismatech.

Začneme právě tímto čtením. Kdo "má" Ducha? Podle čeho se to pozná? Zdá se, že Korinťané si hodně cenili jazyky - glosolálii. Má Ducha jen ten, kdo mluví jazyky? Snad nám tu může být vodítkem toto Pavlovo slovo: "Pamatujete se, že když jste byli pohané, táhlo vás to neodolatelně              k němým modlám." Přitahovalo vás to. Vzpomínáte? Duch především osvobozuje od model - od zotročujícího uctívání, které vás činí závislými a závislejšími na věcech, způsobech, schématech. Modly nejsou jen primitivní figurky. Mohou to být sofistikovaná schémata - i biblická. Mohou dávat falešný pocit jistoty a bezpečí. Duch však vede ke svobodě. K otevřenosti. Kde se musíme rozhodovat a nasazovat. Riskovat. Duch vede k Pravdě. Duch nás přitahuje ke Kristu. Jestliže jsme přitahováni ke Kristu... jestliže k němu směřujeme, můžeme si být jisti, že tady působí Duch. Každý, kdo ze srdce vyzná: "Ježíš je Pán", je veden Duchem. To je nejdůležitější. Pak jsou všechna ta charismata... Jsou různá ("Bůh nemiluje monokultury", český jezuita Ludvík Armbruster +2021). Jsou různé dary a projevy Ducha. Všechny ve své rozmanitost slouží společnému prospěchu. To "společnému" si představujme v ekumenických dimenzích. Nikoli jen v rámci denominace (Pochopitelně, té naší... :-),ale v rámci celého křesťanstva. Všech, kdo milují Krista. Protože na cestě Kristově nejde o mně - o nás - o naši malou skupinku, nýbrž o všechny - o "my" celého Kristova těla, aby rostlo a dělalo pokroky v lásce.

Tak a teď se "mrkneme" na ty svatby. Svatba představuje významný symbol. Nejen biblický. Symbol zprostředkovává a propojuje řadu dalších významových rovin a souvislostí. Svatba to je oslava života, mládí, lásky, radosti, družnosti, hojnosti... Svatba to je dobrá společnost, ale taky dobré jídlo, pití. Každou oslavu si užíváme. Každou pečlivě připravujeme. Ale svatbu obzvlášť.

Pak jsme tam měli víno. To je taky mocný symbol. Není nezbytně nutné k životu jako voda. Je to "něco navíc". Dává životu jiskru, radost. Však znáte ten půlverš: "Dáváš víno pro radost lidskému srdci...," Ž 104, 15a. Radost způsobená posezením s přáteli a láhví dobrého vína má v sobě něco          z radosti Království. (Když se to s tím vínem nepřežene, pochopitelně :-)

První mocné znamení udělal Ježíš na svatbě. A týkalo se to právě svatebního vína. To je důležitá informace. Teď s ní musíme náležitě "pracovat". Znamení musí být rozpoznáno jako znamení          a pak taky správně "dekódováno".

V provozním prostoru této svatby jednalo pár lidí podle Ježíšových instrukcí - a z vody se stalo víno. Žádná zvláštní slova, žádná zvláštní slova, žádné kejkle. Prostě a jednoduše. Jednali podle Ježíšových instrukcí a z vody se stalo víno... a to "to nejlepší víno". Bylo to tajemství mezi Ježíšem, učedníky a svatebními sluhy - a taky v tom měla tak trochu "prsty" Ježíšova matka. Mimochodem podle toho příběhu se Marii říká taky: "Matka dobré rady". Protože řekla: "Udělejte, cokoli vám Ježíš řekne." Určitě není lepší rady. Tak se to stalo. Jen pár lidí o tom vědělo. Ale už se to stalo a už to začalo. První signál byl vyslán. Jeho učedníci v něho uvěřili.

Svatba byla třetí den. Co to znamená? Třetí den týdne? Úterý? Třetí den stvořitelského týdne? Den, kdy se dodnes koná většina židovských svateb. (P. Lapide)? Nebo je to také narážka na: "třetího dne vstal z mrtvých". Pak by to znamenalo, že tento zvláštní příběh o vodě proměněné ve svatební víno dává nejvíc smyslu v kontextu Vzkříšení. Tam se naplno ukazuje, kdo to Ježíš je. Přemýšlejme            o tom...

Ale ještě je třeba říct aspoň něco málo o tom izajášovském čtení. Začínalo jako slovo Sijjónu- Jeruzalému, což jsou mimochodem také významné symboly - tentokrát výlučně biblické. Odkazují k tajemství Božího lidu a jeho spojení s Bohem. Kdo to tu k Sijjónu mluví ? Služebník Hospodinův (Eved)? Nebo Bůh sám? Každopádně říká: "Budu pořád ohlašovat Božímu lidu jeho spásu, jeho obnovu, dokud se nestane skutečností... Nikdy nepřestanu, dokud to nenastane..."

"Budeš královskou korunou v rukou Božích..." To bude krása! Mimochodem další symbol. Budeš znamením Hospodinovy královské moci... jeho kralování... To nejlepší znamení jeho království. Až se to stane, bude to radost jako na svatbě. Nejen taková, jakou znají všichni svatebčané. Bude to radost jako mají nevěsta a ženich jeden z druhého. To, nač se těšili celou přípravu, konečně přichází... Tvůj Bůh, Jeruzaléme, se bude z tebe veselit nespoutanou radostí, bujarým veselím... Budeš plný života a lidí. Tvých dětí... To bude krása! Něco z ní právě začalo...